Začíná u USA libyjský syndrom?

Spojené státy americké chápaly svou roli ve světové politice jako misionáře demokratických hodnot, k jejichž obraně a šíření se nebály jít do nejednoho konfliktu. Ovšem Korea, Vietnam, Afghánistán či Irák ukázaly skulinu této vidiny - nemalý počet padlých amerických vojáků, rostoucí finanční náklady a odpor veřejného mínění. Možná i proto je dnes Obama zdrženlivý k vojenskému zásahu v Libyi.

Když během druhé světové války Franklin Delano Roosvelt promýšlel poválečné uspořádání světa, navrhl koncept čtyř globálních policajtů, kteří mají svým vlivem uchránit svět před další ničivou válkou a potírat zločiny páchané na obyvatelstvu. V čele měly samozřejmě stát Spojené státy americké a další tři místa globálních policajtů mělo obsadit Rusko, Velká Británie a Čína.

Tehdy byla americká veřejnost nakloněna myšlence, že Amerika má mít výsadní právo v šíření demokratických hodnot - po vzoru samotných Spojených států amerických. Korea či Vietnam utržily této americké představě mnoho šrámů, z nichž se nikdy nevzpamatovala. A americká veřejnost na to nezapomněla. Místo krátké války a odvrácení rozšiřujícího se komunismu, se korejská i vietnamská válka značně protáhla, přinesla nemalé ztráty na americké linii a drancovala státní rozpočet USA. Podpora veřejného mínění rapidně klesala, především u vietnamské války, v níž klíčovou roli sehrála i samotná média, která pustošení přinesla v plné šíři.

Po nepříliš podařené vietnamské válce se Spojené státy americké v roli globálního policajta na určitý čas stáhly a jen z povzdálí pozorovaly situaci ve světě. Když americký prezident Bush starší prohlásil, že přízrak Vietnamu stále leží v americké společnosti, spoléhal Saddám Husajn na nečinnost Spojených států amerických na začátku devadesátých let minulého století, jakmile vojensky vpadl do Kuvajtu. A jak historie ukazuje - fatálně se spletl.

Následně Amerika vstoupila do války v Afghánistánu a v roce 2003 do Iráku. Tzv. Druhá válka v Zálivu, jak je někdy střet v Iráku nazýván, byla naopak přešlapem ze strany USA v čele s Bushem mladším. Představa rychlé invaze, sesazení Husajna, zamezení výroby a šíření nukleárních zbraní a nastolení demokratického režimu se ukázala naivní. Na šest tisíc padlých amerických vojáků, zruinování amerického rozpočtu a postupně až nenávistný odpor veřejnosti vedl k tzv. Iráckému syndromu, jak v roce 2005 definoval americký profesor John Mueller post-iráckou situaci.

Američtí prezidenti rychle pochopili sílu veřejného mínění, které změnilo vysněné křeslo v Bílém domě na hotové peklo - Bush by mohl vyprávět. I proto je Obama rezervovaný k intervenci do Libye, ačkoliv britský premiér Cameron tuto možnost už veřejně připustil. Podle výzkumu Economist pouhých 12% Američanů schvaluje vojenskou intervenci, 38% se kloní spíše k vytvoření bezletové zóny.

Zatímco na půdě Albionu se horlivě diskutuje nad možností samostatného vojenského zasáhnutí v Libyi a ukončení bojů a tím i ztrát na životech, Amerika zatím zůstává pouze u slov a vyzývá - stejně jako mnoho dalších vysokých státníků světa - k odstoupení Kaddáfího. Mnoho lidí je přesvědčeno, že Roosveltova představa čtyř policajtů už dávno padla a Spojené státy americké se budou v ústraní vyrovnávat se zmiňovaným iráckým syndromem.

Ale možná se v budoucnu bude mluvit o libyjském syndromu, kdy Amerika naopak nezasáhla, ačkoliv měla. Libye totiž není Rwanda, k níž se celý svět, nejenom Spojené státy americké, odvrátily zády, když ve státě v roce 1994 probíhala genocida. Libye má světu stále co nabídnout - ropu. A kvůli ní jsou mnozí do konfliktu ochotni jít. A že země stojí na pokraji občanské války, není třeba zmiňovat. Muammar Kaddáfí podle všeho dobrovolně ze svého křesla neodejde.