Rodící se nový africký stát

Referendum o odtržení se jižního Súdánu od zbytku země je teprve ve své polovině a už podle všech náznaků má své první oběti. Otázkou zůstává, kolik jich nakonec po vyhlášení výsledku bude.

Súdán. Pět písmem označující stát, který v sobě skrývá mnohé ‚nej‘ z obou pólů.  Jedná se o největší stát v Africe, ale zároveň o jeden z nejchudších na světě. Ironií je, že se na jeho území nachází obrovské nerostné bohatství, především ropa. A ta bude hrát klíčovou roli i v probíhajícím referendu.

Po dvou dekádách občanské války a z ní plynoucích následků bylo v neděli spuštěno referendum, jehož výsledek určí, zdali na africkém kontinentě vznikne nový stát, svého počtu už padesátý čtvrtý. Když byl v roce 2005 podepsán mír a občanská válka na většině území - mimo často skloňovaný Darfúr - skončila, jedna z podmínek mírové smlouvy byla referendum.

Důležitou roli ve snaze oddělení se jihu od zbytku Súdánu hraje náboženství. Zatímco sever je z velké části arabizován a ve společnosti se prosazuje islámské právo šari’a, jih je oblastí křesťanskou. Do konfliktu se tak nedostává jen samotný islám a křesťanství na rovině náboženské, ale i v ostatních sociálních aspektech, které jsou především s islámem provázány.

Ačkoliv islám, křesťanství a židovství jsou považovány za tzv. abrahámovská náboženství se společnými kořeny, častěji se spolu rozcházejí, než nacházejí společnou řeč. Důvodem je i samotné provázání islámu se státem od jeho vzniku. Zatímco křesťanství vznikalo mimo politické a státní struktury a teprve následnými stoletími v podobě boje o investituru se stávalo základem tehdejších států, islám stal už od počátku na druhé straně.

Islám je základním kamenem států a korán je jeho hlavním právem. I toho důvodu nenajdeme v islámském světě obdobu církve jako v křesťanském. Duchovní v islámu - tzv. ulamá - nejsou knězi v křesťanském slova smyslu, ale spíše znalci práva. I proto je takřka nemožné vyhlásit náboženskou toleranci v jednotlivých muslimských státech, protože součástí státních struktur už islám je.

Afrika je považována za nestabilní region a Súdán tento předpoklad bohužel demonstruje do puntíku. Súdán získal svou nezávislost v roce 1956, ovšem od té doby zažil větší období války než klidu. Takřka okamžitě po vyhlášení nezávislosti vypukla sedmnáct let trvající občanská válka. V roce 1972 byl sice podepsán mír v Addis Abebě, za jedenáct let se občanská válka rozhořela nanovo i kvůli náboženským rozdílům mezi severem a jihem. Když se v Evropě hroutil komunistický blok a stříhaly se dráty, generál Omar Hasan Ahmad al-Bashir provedl převrat a stanul v čele země. V této pozici setrval dodnes.

Příčiny nestability lze jako u mnohých afrických států hledat v dobách kolonialismu. Súdán jako celek nebyl součástí bloku jedné kolonizátorské země, nýbrž jeho území byla rozdělena mezi sebou bojující kolonizátory. Nejdéle byla země rozdělena mezi Egypt a Velkou Británii, kteří pro asimilaci a vytvoření jednotného státního zřízení udělaly minimum. Tehdejší nestabilita je možná spojitost s nestabilitou státu i v současnosti.

Súdán je na mezinárodním poli často spojován s islamistickým terorismem. I z toho důvodu se země v devadesátých letech minulého století dostala do mezinárodní izolace. OSN obviňovala Súdán z porušování lidských práv a žádala přijetí nové - demokratické - ústavy. Ta sice na papíře pluralitní politický systém umožňovala, reálně ale dodržován nebyl.

Definitivně občanská válka skončila v roce 2005 podepsáním již zmiňované smlouvy, která zaručovala jihu příslušnou autonomii a vypsání referenda na setrvání jižní oblasti ve společném státě. Ačkoliv boje měly ustat před šesti lety, ještě před koncem občanské války vypukl v roce 2003 konflikt v západní oblasti Súdánu - Darfúru, který v mnohém určuje postavení Súdánu dodnes. Povstalci v Darfúru doufají, že pokud se jih v referendu odtrhne, vyvolá tím napětí, které přeroste v další občanskou válku, z níž vyjde Darfúr jako další nezávislý stát.

V možném odtržení jihu hraje roli i nerostné bohatství Súdánu a to především ropy. Není zatím ani vytyčená přesná hranice mezi severním Súdánem a možnou nově vznikající jihosúdánskou republikou, která nyní nemá ani název. Spory se vedou ve dvou oblastech, na nichž se právě nachází ropa. Obyvatelé jihu si častokrát stěžovali, že ačkoliv se většina nalezišť nachází na jejich území, zisky jsou nerovnoměrně rozdělovány ve prospěch severu. Současný prezident al-Bašír sice přislíbil tolerovat a uznat případný nový stát, pokud se tak občané v referendu pro něj vysloví, přesto se dá očekávat, že jen tak lehce se nalezišť ropy a z ní plynoucích peněz vzdát nehodlá.

Dnešním dnem, přestože je referendum teprve v půlce, odevzdalo svůj hlas už přes šedesát procent obyvatel, což je nutná hranice pro uznání platnosti referenda. Jak dny plynou, přibývá i počet obětí, který se spojuje s referendem. Na severo-jižní hranici bylo dnes zabito deset jihosúdánců a osmnáct dalších bylo zraněno. Mnoho Súdánců se vrací ze severu na jih v naději na vytvoření nového samostatného státu. Vleklým konfliktem v zemi uteklo mnoho obyvatel do sousedních států, kde skončili v uprchlických táborech. Mnozí se teď vracejí zpět.

I když se jih Súdánu osamostatní, nebude to mít jednoduché. Nerozvinutá infrastruktura spolu s nerozvinutým zemědělstvím, chudoba postihující dvě třetiny obyvatel a alarmující negramotnost. To je pouze několik oblastí z výčtu nutného, co bude muset možná nová vláda řešit. A pravděpodobnost, že se jih vysloví v referendu pro nezávislost, je velká.

Výsledek referenda se předvídat podle všech náznaků dát, ovšem události, které je budou následovat, už nikoliv. V nejlepším případě může vše probíhat v poklidu. Ovšem v horším případě - a mnohem reálnějším - může vypuknout další krveprolití. A že se mnoho odborníků kloní k druhé možnosti, je příznačné, neboť se jedná o zemi, v níž mocnosti světa mají své geopolitické zájmy - jako v případě Demokratické republiky Kongo.