OSN: záruka univerzálních lidských práv či přežitek idealismu?

Organizace spojených národů vznikla jako reakce na druhou světovou válku, která zpustošila celý svět. OSN ideově navázala na svou předchůdkyni ve dvacátých letech minulého století Spojené národy a měla se stát základem pro postavení nového světa na válečných troskách.

Charta OSN, jako základní listina, jejímiž body se i v současnosti členské státy řídí, se skládá ze 111 článků v 19 kapitolách, které představují čtyři hlavní cíle – udržení míru, přátelské vztahy mezi státy na základě respektu, mezinárodní pomoc bez výjimek, být spolučinitelem v úsilí o soulad národů. K dosažení oněch cílů bylo vytvořeno Valné shromáždění, v němž má každý stát svůj rovný hlas, Rada bezpečnosti jako hlavní rozhodovací orgán, Hospodářská a sociální rada (ECOSOC), Mezinárodní soud, Sekretariát a Poručenská rada, která v současnosti nemá žádné opodstatnění, přesto ve své funkci pokračuje dál.

Za svou víc jak šest dekád pokračující existenci stihla OSN na různých koutech světa porušit všechny zásady, které si státy po druhé světové války tak honosně ustanovily. Udržení nastoleného míru v roce 1945 netrvalo dlouho. Následná dekolonizace, etnické rozbušky v určitých státech vedly dokonce k vytvoření autonomních oblastí či dokonce samostatných států a pouhé přihlížení genocidě v Kambodži v sedmdesátých letech či ve Rwandě v polovině devadesátých je tomu více než zřejmým příkladem.

Spojené národy, jako předchůdce současné OSN, vznikly z popudu amerického prezidenta Wilsona. Amerika tvrdě brojila proti mocenské rovnováze, která byla nastolena na Vídeňském kongresu po napoleonských válkách, jako intrikánské diplomacii. SN se měly stát mesiášem amerických hodnot a mravních univerzálních idejí. Sám Wilson přirovnal Ameriku k „blahodárnému globálnímu policistovi.“

Z velkolepé záruky univerzálních lidských práv - SN - mnoho nezbylo po samotné první světové válce, kdy americký kongres zamítl smlouvu ratifikovat a Spojené státy tak do Společnosti národů, která byla vysněným idealistickým dítětem Wilsona, nevstoupila. Selhání SN, stejně jako všech mocností na konci třicátých let minulého století v podobě druhé světové války je netřeba komentovat.

Jako SN, tak i OSN přes svou ušlechtilou snahu být nositelem univerzálních lidských hodnot a zároveň posledním garantem v jejich dodržování mnohokrát selhal a selhává doteď. Každodenní zoufalé selhávání je viděno v Demokratické republice Kongo. Bývalá kolonie Belgie nesmírně bohatá na nerostné bohatství otevírá otázku nad budoucností OSN. Nikoliv nad její restrukturalizací, ale nad její udržitelností. Nejdražší mírová akce v historii OSN - zvaná jako MONUC – za předchozích deset let se nepyšní zářivými úspěchy. Popravdě se nepyšní žádnými. Namísto toho jsou vojáci modrých přileb obviňování z kuplířství, kšeftování či dokonce znásilňování konžských žen, před čímž by je měli naopak chránit.

Doc. Martin Palouš, český velvyslanec pro OSN v New Yorku, je o neodmyslitelné roli OSN na poli mezinárodního práva a dodržování lidských práv ve světě přesvědčen. Alespoň takto se jevil na dnešní přednášce na Univerzitě Pardubice. O OSN, jakožto přežitku idealismu, je ale přesvědčeno čím dál tím více lidí. Ač si o našem prezidentovi Klausovi můžeme myslet, co chceme, pohled do poloprázdného sálu Valného shromáždění během jeho vystoupení je důkazem, jak sami členové OSN berou tuto instituci vážně.

Neměli bychom se zabýval tím, jak velká by restrukturalizace OSN měla být, ale spíše se zeptat, zdali je stále OSN onou zárukou univerzálních lidských práv či jen přežitkem wilsonovského idealismu lepšího světa.